Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
"EVERY TIME I DIE bylo těchto 5 členů a nikdy jsme se to nechystali změnit". Tak znělo nedávné prohlášení, které potvrzovalo dohady o budoucnosti krátce po zrušení turné ve Velké Británii. Konec jedné z nejvýznamnějších kapel metalcorové scény přišel poměrně náhle. Navíc hned po albu, které působilo jako velmi významný příslib do budoucna.
„Radical“ byl velmi výrazný zářez do diskografie. Mluvilo se o nejsilnější desce kapely. Vydáno bylo sice už na konci října, ale já se k němu stále vracím. EVERY TIME I DIE našli balanc mezi metalcorem, hardcorepunkem a někdy až baladickými rockovými tendencemi. Má nabušené riffové části, které jsou erupcí ryzí energie. I skladby jako je „Thing With Feathers“, jejíž začátek připomene spíše A PERFECT CIRCLE nebo podobné alternativní spolky. V přístupnosti pak jde daleko za hranu melodického hardcoru a vůbec to nepůsobí jako nějaká úlitba nebo vykalkulovaný posun k mainstreamu. Ty skladby jsou skvělé a důvěryhodné. Zpěvák Keith Buckley na nich podává životní výkon. A nejen on.
Instrumentální stránka nezaostává. I do rychlých riffovaček se daří propašovat velmi výrazné motivy. „Radical“ má jen velmi málo skladeb, které by šlo považovat za vatu. Po těch měsících jsem si uvědomil, že to celé poslouchám bez nutkání přeskakovat, což je u podobných kapel v poslední době celkem vzácné. Alespoň v mém případě. EVERY TIME I DIE dokáží skládat hitovky, které vám vlezou pod kůži už po prvním poslechu, ale nemají tendenci se oposlouchávat, což je u alba, které má třináct skladeb a přes padesát minut, opravdu velmi výjimečný výkon.
Zajímaví hosté jsou pak už jen takovou pověstnou třešničkou na dortu. Ať už to je hostováním velmi vytížený Andy Hull z indie rockových MANCHESTER ORCHESTRA nebo původní zpěvák z NORMA JEAM, později THE CHAIROT, Josh Scogin, který v současnosti trýzní sluchovody s kytarou v ruce noise-punkovém duu '68.
Páteř skladeb samozřejmě tvoří hardcorové „hnětačky“, které mají přímočarý tah na branku a kde Keith řve jako smyslů zbavený. Kdykoliv ale EVERY TIME I DIE uhnou, je tu znát obrovská zkušenost v tom, jak uchopit silná melodická témata. A to jak pěvecky, tak instrumentálně. Třeba taková skladba „White Void“ je toho naprosto klasickým příkladem. Začíná jako stoner rocková hitovka a následně se láme do rockové náladovky ve stylu DEFTONES. Pod povrchem tu bublají zajímavé instrumentální výkony, aniž by příliš vystupovaly a nějakým způsobem si uzurpovaly přílišné místo pro sebe. Písnička je živoucí, proměnlivá a dynamická. Přesto nepůsobí nesourodě. Na velmi širokém žánrovém základě stojí chytře složené aranže, které jsou na sebe navázány naprosto přirozeně a živelně. A to se dá říci o celé desce. Škoda, že je pravděpodobně poslední.
1. Dark Distance
2. Sly
3. Planet Shit
4. Post-Boredom
5. A Colossal Wreck
6. Desperate Pleasures
7. All This and War
8. Thing with Feathers
9. Hostile Architecture
10. AWOL
11. The Whip
12. White Void
13. Distress Rehearsal
14. sexsexsex
15. People Verses
16. We Go Together
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!